Adam věří, že naše setkání byla náhoda. Našel mě na absolventském  večírku. Můj podpatek uvízl ve škvíře v podlaze a já se ho snažila vytáhnout. On, jako pravý džentlmen, mi přispěchal na pomoc a v momentě, kdy se jeho oči střetly s mýma. Věděl, že jsem jeho. Tak to aspoň vypráví těm, kteří jsou ochotni poslouchat.

            Ve skutečnosti však já našla jeho. Byl vším, co bych si od muže mohla přát, a ještě víc. Naše duše byly spřízněny.

            Jako pár jsme byli dokonalí, tvrdili to všichni. Pukala jsem pýchou, kdykoli jsme byli na veřejnosti a plála touhou být s ním viděna.

            To, že jsem těhotná, jsem poznala okamžitě. Když si člověk dlouhé roky hlídá každičké sousto a stará se o své tělo jako o stroj, který je třeba udržovat v perfektní kondici, není to pranic složitého. Ale tělo nebylo jediné, co mi to dítě ukradlo.

Měla jsem radost, když jsme zjistili, že naše svatební noc byla také nocí početí. Byla jsem šťastná, protože byl šťastný on.

Teprve ve třetím měsíci jsem zaznamenala první fyzické změny. Často jsem stávala před zrcadlem uprostřed chodby a zírala do něj. Na své břicho. Byla jsem znechucená.

,,Páni,’’ ozvalo se za mnou, ,,jsi překrásná.’’

Jeho ruce mě objaly zezadu a spočinuly na mém břiše. Lhal. Stáhla jsem břicho až to bolelo.

,,Bude to holčička, cítím to,’’ broukal mi plný dojetí do ucha.

Protočila jsem oči. Ve skutečnosti to nebyl ani chlapeček, ani holčička, bylo to nic. Bezvýznamná hrudka čehosi. A ta hrudka mi teď parazitovala v těle.

Adamova neustálá pozornost a péče mi pomáhaly se s mým novým zevnějškem smířit. Hladil mi břicho, líbal ho, držel mi vlasy při zvracení a přes den se mě nejméně třikrát zeptal, jak se cítím.

,,Miluješ ji?’’ zeptala jsem se jednoho večera.

,,Hrozně moc,’’ usmál se na mě.

,,Víc než mě?’’ Adam se zasmál.

,,Obě vás miluju jinak, ale ano, myslím, že ano.’’ Znovu mě pohladil po břiše.

Jeho odpověď mě dusila, drtila, zabíjela mě.

,,Ale tak to má být, nemusíš se cítit provinile, že ji zbožňuješ víc než mě.’’

To si myslí? Že ji miluju víc než jeho? Vždyť ji ani neznám! Oči jsem měla plné slz.

,,Nemůžu uvěřit, že ji tolik miluješ, a to se ještě nenarodila.’’ ,,Já vím,’’ špitla jsem.

Zatímco jsem se v koupelně snažila zbavit jeho dcery ramínkem, usnul.

Nehledě na to, kolik prášků jsem spolykala, kolikrát nechtěně zakopla a uhodila se do břicha, dítě bylo den co den silnější.

Kolem osmého měsíce těhotenství mi to konečně došlo. Šli jsme domů z ultrazvuku a Adamovi se během dlouhého monologu a dětských jménech zadrhl hlas. Když jsem se ohlédla, abych se zeptala, co se stalo, spatřila jsem v jeho očích slzy. Plakal. Pro ni. Pro mě nikdy neplakal. Plakal pro ni, aniž by se jedinkrát nadechla. Nestačila ani otevřít oči, a už jím byla milována víc než já.

Neunesla bych to, nedokázala bych ji milovat, kdybys ji miloval víc. Víc než mě. A ty bys nedokázal milovat mě, kdybys věděl, že nemiluji ji. Neprosím tě o odpuštění, snad ani o pochopení. Vím, že to po tobě žádat nemohu. Teď můžeš plakat pro nás obě.