info@stav-ova.cz 
597 317 631
Přes Drojský les vyhřívaný ranním sluncem se nesl klučičí hlas. ,,Dampi! Dampi!” Drobnější postava s tmavě hnědými vlasy se míhala mezi kmeny stromů. Říkalo se mu Kaštan. ,,Kde se zase touláš?” Kaštan si pro sebe mumlal a po chvíli si lehl do mechu na palouček ohřívaný sluncem. ,,Hlavně si dej pozor na Tmu!”
Tma. Slovo, které probouzelo strach. Věc, kterou nikdy nikdo neviděl, neslyšel, necítil, ale všichni věděli, že Tma přináší bolest a záhubu všeho krásného.
Z dumání Kaštana probral pád velké kapky ranní rosy přímo na jeho čelo, a když otevřel oči, spatřil nad sebou Dampiho, jak v tlamě drží cvrčka, který ještě třepal končetinami. ,,Už zase? Neměl bys jich jíst tolik, víš jak to dopadá,” řekl Kaštan s úšklebkem a rukou podrbal Dampiho za lehce fialovými plamínky, které lemovaly jeho hlavu, která připomínala hlavu ještěrky stejně jako zbytek jeho těla.
Jak tak oba leželi na mechovém paloučku a sledovali stoupající slunce, pocítili náhle chvění. Nejdříve malé otřesy, poté větší, připomínající sunoucí se lavinu nabírající na síle. Tvorové lesa začali prchat. Kaštan také chvíli přemýšlel nad útěkem, ale jeho zvědavost byla silnější než hlas nabádající k útěku. ,,Jdeš taky?” otočil se na Dampiho. V jeho očích se nacházela zvědavost. Vydali se tedy směrem k hluku a otřesům.
Černý, suchý mech, uschlé stromy, které ještě včera vzkvétaly, těla nebohých stvoření pokrývaly hnijící, černou zem. ,,Musíme být blízko,” řekl Kaštan hlasitě. A měl pravdu. Pár kroků a stáli na okraji bezedné propasti, do které se hlasitě hroutilo vše, co stálo v cestě. Na jejím pomyslném dně byla Tma, onen probouzeč strachu. Temnota zatahala za nitky zvědavosti Dampiho a ten se naklonil, nevšímaje si uvolněného kamene, který pod jeho vahou začal padat dolů. Kaštan bystře zareagoval a chytil Dampiho tlapku. Oddechl si. Hned v zápětí ale povolil kámen i pod Kaštanem, a tak se oba řítili střemhlav dolů. Snažili se zachytit větve, kmene stromu, ale marně. Už byli příliš hluboko. Obrysy korun stromů s modrým podkladem se zmenšovaly, a tak se Kaštan naposledy nadechl, čerstvý vzduch v sobě nesl vůni borůvčí a smůly, Dampi po jeho boku. Zavřel oči. A najednou onu vůni lesa nahradila vůně staré knihy a dohořívající svíčky.
Chlapec se s trhnutím probudil do tmavého pokoje osvíceného pouze svíčkou s cedulkou Ikea, lesní aroma. Na stole ležela učebnice zeměpisu, otevřená na stránce s nadpisem “Zemětřesení a sesuvy půdy”. Za oknem už byla tma. Vedle stolu stálo terárium vysypané substrátem a zpod kokosové skořápky vylézal malý gekončík na svou noční procházku.
Chlapec se na něj s úlevou pousmál. ,,Hádám, že máš hlad, Dampi,” řekl a vyndal krabičku se cvrčky, pár jich hodil do terária. ,,Měl jsem zajímavý sen,” řekl a pohlédl ven z okna na noční oblohu, která naznačovala, že zeměpis se už asi nenaučí. A tak zavřel knihu, smířil se se špatnou známkou a šel si lehnout. Přemýšlel nad svým zvláštním snem a se slovy ,,Jdu do Tmy” zavřel oči s nadějí, že se opět jednou probudí v Drojském lese.