info@stav-ova.cz 
597 317 631
Je 5. 6. 2015, krásný slunečný den, něco okolo 9.00 hod. a my zrovna vcházíme do koncentračního tábora Auschwitz I (Osvětim). Stánky s turistickými předměty, upravené cihlové budovy ani množství výletníků s průvodci nenaznačují, co nás čeká za branou, z níž na nás shlíží známý nápis „ARBEIT MACHT FREI“. Práce osvobozuje. Toto heslo jako by bylo plivancem do tváří všech 70 tisíc obětí, které zahynuly v barácích, plynových komorách i při té tolik povznášející „práci“ za ostnatým drátem tábora.
Atmosféra na nás ztěžka dolehla, už když jsme stáli před branami tábora – zbytek podbarvil náš průvodce svým sugestivním výkladem o tom, jak měli Němci vše „jednoduché, promyšlené a neměli rádi nepořádek“ (rozuměj: např. tlející mrtvoly v latrínách). Bylo pro nás všechny těžké si jen představit, kolik utrpení se skrývalo za těmito zdmi. Fotografie ani osobní věci (boty, hřebeny, kufry), jež zde zůstaly, nám nemohly prozradit skutečné příběhy lidí, kteří je vlastnili. Avšak i jen pohled na ně, především kupy ženských vlasů představující pouze zlomek masově zavražděných, v nás vzbuzoval úzkost.
Ještě více na nás ale zapůsobilo místo vyhlazení až 1,5 milionů lidí, Auschwitz II (Březinka). Strohé řady dřevěných baráků, z nichž zbyly většinou jen komíny kamen, vypadaly v letním počasí vlastně mírumilovně, tak trochu jako letní tábor. Nicméně památník obětem holokaustu, který vznikl v zadní části Březinky poblíž trosek plynových komor (Němci po sobě totiž rádi uklízeli…), mluvil za vše. Stojí totiž na místě vydlážděném dlažebními kostkami – co kostka, to zmařený lidský život. Po tomto rozlehlém „náměstíčku“ se nám vůbec nešlo lehce, navíc jsme kráčeli s vědomím, že půda pod námi je tvořena popelem spálených těl. Je až neuvěřitelné, jak nacisté dokázali s takovou precizností a důsledností zabít tolik nevinných mužů, bezbranných žen a malých dětí. A je stejně neuvěřitelné, že by něco podobného mohli mocní našeho světa dopustit znovu…
Náš výlet naštěstí nekončil prohlídkou Osvětimi a Březinky. Pochmurnou náladu z nás sňala návštěva Krakova, krásného historického města na řece Visle. Věděli jste třeba, že legendární drak ve znaku města kdysi terorizoval jeho obyvatele a že až udatný Krak jej dokázal přelstít? Krak totiž drakovi nabídl ovčí kůži, do níž zašil síru, milý ještěr ji pochopitelně dychtivě zbaštil, a když ho začala v žaludku pálit, utíkal se do Visly napít. Pil a pil, až nakonec prasknul a lidé mohli sledovat ohňostroj… Na pahorku Wawel, kde drak ve sluji na úbočí sídlil, dodnes stojí královský palác a katedrála.
Středověké a renesanční historické jádro Krakova bylo v roce 1978 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Na Rynku Głównem, největším středověkém náměstí v Evropě, nás kromě gotické Mariánské katedrály se skládacím oltářem a Radniční věže zaujala hlavně Sukkienice, původně kryté tržiště s textilními výrobky (dnes suvenýry), a jaksi nepatřičně umístěný kostel sv. Vojtěcha. Původní dřevěný kostelík tu byl postaven již kolem roku 1000 a základy pozdější kamenné stavby jsou považovány za nejstarší budovu města. Proč je tak zajímavý, když nijak neladí se zbytkem náměstí? Je totiž zasvěcen sv. Vojtěchu z rodu Slavníkovců, o jehož ostatky válčili po jeho smrti český a polský král.
Na zpáteční cestu jsme si už jen pořídili čokoládové krówky (mimochodem tradiční mléčné se jim nemohou vyrovnat) a v podvečer, stále ještě v letní výhni, jsme vyrazili domů. Přivezli jsme si podivnou směs krásných a dusivých zážitků, které nás ale rozhodně všechny obohatily.
Ondřej Gryz a Vít Šnajder, 1. L
