Střední průmyslová škola stavební, Ostrava,
příspěvková organizace

Robert nestihl dokončit své vypravování. Pomůžeš mu? Vyhraj v soutěži o nejlepší závěr slohové práce!

Moje kuriózní brigáda

Minulé léto jsem si našel brigádu na hradě Roštejn. Za bílého dne jsem kastelánovi pomáhal provádět davy turistů po hradě. Všechno vypadalo téměř dokonale, ale když se večer zavřely brány, hrad začal odhalovat svá temná tajemství.

Bylo kolem půlnoci, když jsme s kamarádem Mirkem začínali naší noční hlídací směnu. Toho dne se ani jednomu z nás na směnu nechtělo, protože horší letní počasí jsem už dlouho neviděl. Teplota se blížila nule, vítr nabíral na rychlosti až deseti metrů za sekundu, a navíc ještě pršelo jako v deštném pralese. Po půl hodině hlídání, zrovna když odcházím hlavní nádvoří, se ozve křik jako z pekla. Poté, co křik utichl, jsem jen tak stál, byl jsem v šoku, nevěděl jsem co dělat. Najednou slyším kroky, pomalu se ke mně přibližují, ke krokům se přidává hlasité šustění, cítím ruku na svém rameni, a tak se pomalu otočím. Přede mnou stojí Mirek a naprosto vyděšeně se ptá: „Slyšel jsi to?“ „Bodejť by ne! To snad muselo vzbudit všechny!“ Opak byl ale pravdou, vypadalo to, že všichni pořád spí. Chvílí jsme diskutovali o tom, co budeme dělat. Mirek navrhoval vše prověřit, ale já jsem byl zásadně proti. „Musíme to udělat.  Za co si myslíš, že nás platí!?“ řekl Mirek zvýšeným hlasem. Po chvíli přemýšlení jsem přikývl. Vydali jsme se tedy do adjuntských pokojů, odkud křik vyšel…

Bohužel, spíše bohudík, jsme nic nenašli.

Další den jsme společně provázeli pár návštěvníků. „Dneska je tu nějak vylidněno,“ povídá Mirek. Měl pravdu. Na Roštejn chodí běžně davy turistů, obzvlášť za krásného počasí jako dnes. Ano, večer lilo jako z konve, ale to s tím nemůže mít nic společného, myslel jsem si.

I následující večer jsme měli noční hlídku, tentokrát jsme se rozhodli, že budeme chodit společně, ne že bychom se báli, ale přece jenom jsme se cítili komfortněji. Po dlouhé době nervózního pochodování na mě Mirek promluvil: „Víš, chtěl bych ti něco říct, dnes jsem tu naposled.“ Zavalil mě strach a skoro až panicky povídám: „To mi přece nemůžeš udělat! Co když se přihodí to, co včera. Co když se něco stane, nebo hůř někomu se něco stane?“ „Neboj, nic se nestane, vsadím se, že včera to jenom křičela stará od kastelána,“ odlehčil atmosféru Mirek, přestože jsem se zasmál, cítil jsem strach.

Ráno jsme s Mirkem provedli první turisty hradem a okolo oběda jsme předali službu novým brigádníkům. Později jsem se rozloučil s Mirkem a šel se připravit na večerní hlídku. Nijak jsem si z ní nedělal hlav. Říkal jsem si, že se nic nestane, stejně jako včera. To jsem ale nevěděl, že se ohromně mýlím.

Hlídka začala jako každá jiná, nic se nedělo, všude byl klid. Asi v jednu hodinu ráno jsem uslyšel zvláštní zvuk, jako kdyby někdo škrábal zvenku na dveře a chtěl se dostat na nádvoří. Po zádech mi přeběhl mráz. Vyběhl jsem se podívat do prvního patra západního křídla hradu, kde jde vidět na hlavní dveře. Nic tam nebylo – ani živáčka. Zvláštní, říkal jsem si. Vrátil jsem se tedy zpátky. U fontány na nádvoří jsem si všimnul zablácených stop. Ty zde předtím nebyly. A proč jsou dokořán otevřeny vstupní dveře?

Uslyšel jsem za sebou kroky. Hlava mi říkala utíkej, ale nohy neposlouchaly. Chtěl jsem se otočit, ale už jsem to nestihnul…

Probudil jsem se tady, v tmavé místnosti, asi ve sklepě. Jediné světlo, které sem svítí je měsíční. Mám obrovské bolesti hlavy a jsem spoutaný.

Slyším kroky, někdo jde…

„Mirku,“ povídám překvapeně, „co tu děláš?“ Mirek je zticha. „Prosím tě, pomoz mi, někdo mě unesl!“

Mirek se jenom potutelně usmál a povídá: „Překvapení.“