Střední průmyslová škola stavební, Ostrava,
příspěvková organizace

Hluk, zmatek, strach. Ve vzduchu sirény a byl cítit střelný prach. Dav lidí se mačkal jako
narážející vlny. Všichni byli na sebe namačkaní, přestože náměstí bylo docela velké. Vedle dívky stála
matka, všichni cítili to samé. Neočekávanou změnu, která navždy změní jejich životy. Nikdo ale
nevěděl, jestli k lepšímu…
Bylo to tak náhlé. Sirény uprostřed bílého dne doslova křičely, ať se všichni dostaví na
náměstí. A to neprodleně, jinak může hrozit trest smrti. Tato dvě slova jí rezonovala v hlavě od doby,
co je uslyšela. Vyvolaly v ní jakousi zimnici strachu, ale přesto se snažila uchovat si vnitřní klid.
Ona svět nezmění, i kdyby chtěla. Profesorka je hnala ke dveřím a od doby, co Biana vstoupila
do chodby, byla v neustálé tlačenici.
Pokřikovali na ně vojáci. Bála se jich. Byli to silní muži vycvičení zabíjet, odvádět. Konali to, co
jim je určeno, vůle nevůle. Když ale vyšli studenti ze školy a ona prošla kolem jednoho z vojáků, usmál
se na ni. Byl mladý, v očích měl nevinnost a dosud nepoznané násilí. Zdání ale může klamat.
Všechno klamalo, a proto chtěla vědět, co se kolem ní děje. Ale nikdo to nevěděl.
Uvědomila si, že všichni jsou na tom stejně. Jsou jako ona, musí plnit to, co jim někdo přikáže.
Je to jako nekonečná pyramida, ten, kdo je výš, rozkazuje. Ale kdo je úplně nahoře? Jak je ta
pyramida vysoká? To ji napadlo, když kolem něj procházela.
Všichni jsou lidé. Říká se, že opravdový člověk je ten, kdo má čisté srdce a kdo se jako člověk i
chová. Jenže člověk má černou i světlou stránku. Stejně jako obloha, má v sobě den i noc. Ale tady to
tak neplatí, možná ani nikdy neplatilo.
Kolik lidí kolem ní doopravdy je?
Však od doby, co město obsadili neznámí vojáci, bylo vše jinak. Nikdo nevěřil nikomu. Všichni
tvrdí, že jsou ze zámoří. Ale co když je to lež?
Jak mohou ovečky věřit, že to, co jim řekli pastýři, je pravda. Když mají zelenou trávu pod
kopyty, běhají v bezpečné ohrádce se psy za zády, co je chrání? Co kdyby to vše byla lež? Psi jsou vlci,
a pastýři řezníci.
„Biano!“ Zbystřila uši a začala zaostávat v davu studentů. Doběhl ji kluk s tmavými vlasy. Když
si vzpomněla na jejich společně strávený čas, objevil se jí úsměv na tváři.
„Olivere!“ Šel s ní krokem a položil jí konejšivě ruku na rameno. Až teď si uvědomila, jak bylo
ztuhlé a jak se jí třásl hlas.
„Nemůžou civilistům nic udělat. Alespoň doufám,“ polkl. Po čele mu stekla kapka potu.
„Neslyšel jsem nic dobrého,“ hledal ta správná slova.
„Jak to myslíš?“
Zakroutil hlavou. „Je divné, že chtějí všechny lidi z města na jednom místě. Pod výhrůžkou
smrti,“ řekl o něco temněji. Nastala chvíle ticha, oba upírali zrak k masivnímu davu před nimi.
Nadechl se. „Slunce ale vždy vyjde.“

„Ano, dopadne to dobře,“ zašeptala s úsměvem. Kývl na ni a mezi obočím se mu objevila
starostlivá vráska. V čokoládových očích mu viděla strach, ale taky něco jiného… vzdor.
„Olivere! Vrať se do řady.“ Znělo to spíš zoufale než káravě. Oliver profesorku nevnímal.
„Drž se.“
„Ty taky.“ A vytratil se někam do dáli, jako když odběhne zajíc, který se zastaví, aby se ohlédl.
„Zrychlete!“
Nespočet zmatených lidí s otazníky v očích přeplňoval desítky čtverečních metrů šedého
betonu. Profesorky nemohly zabránit tomu, aby se studenti nevmísili do davu, ale snažily se je udržet
v jakémsi hloučku, jelikož zezadu se ze všech stran hrnuli další spoluobčané. Hluk hlasů vše přehlušil,
někdo do ní vrazil.
Dívka zahlédla ženu s hnědými vlasy a čelenkou. Mihla se v mezeře mezi kabáty jako záchytný
bod, záchranný kruh v těch bouřlivých vodách. Bylo jí jedno, co se stane, když opustí
dezorientovanou profesorku, která se marně snaží udělat neviditelnou hranici mezi jejími svěřenci a
lidmi okolo nich. Vydala se vpřed.
Někdo do ní vrazil, nedbala toho a prodírala se dál. Měla pocit, že je to nekonečné. Pár lidí ji
okřiklo a probodávalo vyčítavým pohledem. Nepřestala však doufat, že najde osobu, kterou hledá.
Snad se sama v tom zmatku neztratí. Spatřila povědomou ruku. Viděla a cítila ji už mnohokrát. Ta
ruka jí vždy láskyplně připravovala jídlo, hladila po vlasech nebo splétala barevné příze do oblečení,
které ji v zimě hřálo. Sledovala, jak se v posledních letech měnila a jak se na ní objevovaly malé
vrásky. Nečekala a chytla ji. Žena překvapeně nadskočila. A místo toho, aby se dívky zeptala, co tu
dělá, pevně jí stiskla ruku, jako by ji už nechtěla pustit.
Ozval se výkřik, lidé si však stále mumlali, Biana neslyšela ani vlastní dech. Pak se ozval výstřel
a všichni ztichli, přeběhl jí opravdový mráz po zádech, v uších slyšela tepat své vlastní srdce. Léto
skončilo, zima začíná.
„Co se stane?“
„Nic se nám nemůže stát,“ zašeptala, ale hlavu neotočila.
„Jsi si jistá?“
„Někdy je lepší jít s davem.“
Rozumí tomu, že se bojí, to všichni. I když…
Biana se snažila prohlédnout mezi rameny lidí. Zahlédla vysoké schodiště divadla, na kterém
stál velitel s přísným výrazem ve tváři, obklopený muži v uniformách. Začal o něčem mluvit, ale
nevnímala to, možná tomu spíš nerozuměla. Znepokojilo ji, jak jí matka drtí ruku.
„Nikdo neodejde z náměstí, dokud neprojde přes kontrolu. Ti, co neohlásí své jméno u
přepážky, budou odsouzeni,“ hlásaly sirény nesčetněkrát po sobě.
Stisk zesílil a Biana stiskla zuby. Náhle zahlédla Olivera, jak se tlačí do první řady. Chvíli ho
sledovala, pak se rozhodla.
„I mrtvé ryby plují s proudem,“ vyklouzla se matce z ruky a následovala svého přítele.
Matčino volání, jako by bylo za oponou a rychle se vzdalovalo. Jediné, co dívce intuice říkala, bylo,

aby šla za ním. Nedošlo jí, že pluje přímo do kruhů žraloků. Z mělkých vod do hlubokých, ve kterých
člověk nevidí na dno.
„Olivere,“ šeptla. Koukal se před sebe. Ztuhla jí krev v žilách. Lidé se v řadách posouvali ke
stánkům s lékaři, kteří jim injekčními stříkačkami něco vpichovali do žil. Co to zatraceně…
„Vidíš ty bedny?“ Ukázal na krychlovité krabice, které stály před nimi. „Jsou v nich ty
stříkačky.“
„Cože? Jak to víš?“
„Měl bych je převrhnout.“ Co ho to popadlo…
„Ne, nedělej to… zastřelí tě. Ani nevíme, co to je.“
„Právě. O důvod víc to udělat.“
„Ale vždyť… proč?“ Věděla, že to myslí vážně. Nikdy by ji ale nenapadlo, že by něco takového
chtěl udělat. Ale má pravdu.
„Nechci jen nečinně přihlížet!“ Naposledy se na ni podíval a vykročil vpřed. „Blázne!“ Vyhrkly
jí slzy do očí. Nechtěla to vidět.
„Hej! Ty tam. Stůj!“ Voják na něj namířil.
„Ne!!“ Ve stejnou chvíli se objevila žena v plášti, která zvedla ruku a zastavila gestem vojáka.
„Mladé nestřílíme. Chytněte ho.“ Voják Olivera chytil za paže a zabránil mu v pohybu.
„Nedotýkejte se mě!“ Žena mu vpíchla stříkačku do ramene a chlapec se přestal vzpouzet.
Proboha. Biana jako by zkameněla a nahrnula se jí krev do uší. Zrak se jí zamlžil, ale jako by měla pod
kůží neovladatelný oheň. Něco se v ní změnilo. Byl to pohled, jako když krotí koně vzpouzejícího se
poutům. Řemenům, které ho zbaví svobody, které ho budou ovládat.
K trojici přistoupil muž v obleku. V dlani držel jakýsi přístroj.
„Víte, že toto bude rychlejší.“
„Rychlost často vede k pádu. V Norimberku vaše metoda nefungovala, pane Hayesi.“
„Rada si ale myslí něco jiného. Proč myslíte, že jsem tady?“
Žena vzpurně vztyčila bradu.
„Jak si přejete. Ať je tedy po vašem,“ řekla a rázně odkráčela mezi stánky někam dozadu.
Biana se v tu chvíli rozhodla. Vykročí z té zpropadené ohrady do neznáma. Potopí se pod hladinu do
temných hlubin. Udělá to pro sebe a své blízké, pro všechny tady.
Vyběhla a rázně převrátila nechráněné bedny mezi stánky. Uskočila na stranu. Tisíce sklíček
se rozbily a schody pokrylo tekuté zlo. Dech měla zrychlený, ani si pomalu neuvědomila, co
doopravdy udělala. Ale udivené výkřiky davu přehlušily její hlasitý tep. Čekala, že se na ni vrhnou
vojáci, ale nic se nestalo. Stalo se něco divnějšího. Muž v obleku ničeho nedbal a otočil tlačítko na
přístroji.
Pak se stalo něco, na co si už skoro nikdo moc nepamatuje. Tenkrát cítila ve vzduchu jakési
napětí, tlak, jako když se blíží velmi silná bouřka.

Náhle ji zasáhla obrovská neviditelná vlna, jako by jí někdo hodil přes hlavu bílý závoj. Zrak
měla zastřenější. Ucítila změnu v tom, jak se cítí a jak smýšlí. Změnu v tom, co se právě děje, jako by
upadla do spánku. Bylo to jako lusknutím prstu, otočením tlačítka. Cítila se, jako by nerozhodovala o
tom, kam jdou její nohy, vše bylo v husté mlze, ze které se nemůže vymotat.
Najednou věděla, co musí udělat, co je její povinností. Věděla, že zde není nic důležitějšího.
Nesmí vyčuhovat z řady, povinností je poslouchat. Ano, tak to je. Aniž by si uvědomila, co se děje,
scházela po schodech zpátky tam, odkud přišla. Viděla před sebou jen jedinou myšlenku a mysl jí
říkala, co má dělat, jako nitky říkají loutce.
Po chvíli se zařadila mezi žáky a vydali se zpět ke své povinnosti, učit se. Na okamžik, jako by
vylezla z mléčné mlhy, zahlédla někoho, kdo jí byl povědomý.
Mlha v její hlavě ji však znovu pohltila a přestala nad tím přemýšlet. Bylo jí v té mlze docela
příjemně.
Neřešit to, co se děje, nepřemýšlet nad věcmi, které nemůže ovlivnit. Jen tak být, poslouchat
a vznášet se v pocitu nevědomosti. Vylézt z mlhy už bylo takřka nemožné, zůstala v ní. Uprostřed
mraku nevědomosti. Jak krásný je to pocit. Však uvnitř hluboko v té mlze byla bílá ovečka, která
chtěla přeskočit vysokou ohradu.