Střední průmyslová škola stavební, Ostrava,
příspěvková organizace

Když rostou křídla

                 Galerie konečně ztichla. Kurátor zhasl světla, popřál mi dobrou noc a odešel. Ještě slyším ozvěnu jeho kroků, ale uvnitř mám opět to samé prázdno, které se hlásí o slovo, když zůstanu sama.

            Pomalu se naposledy dívám na své obrazy. Některé jsou přívětivé, další zase temné a odvážné, ale všechny vyobrazují něco, co už pro mě není hrozbou. Něco, co jsem dokázala vypustit do světa bez strachu a s vědomím, že na jejich význam budu moct odpovědět.

Teda až na jeden.

Zastavím se před ním a nasucho polknu. Z plátna na mě hledí oči dívky, jež je schoulená do klubíčka v polorozpadlé skořápce. Obraz je černobílý, tóny barev tmavé a mdlé. Jedině malý zářící ptáček, sedící na dívčině rameni, se vyjímá. Tiše svítí v šeru.

„Povedlo se to,“ zašeptám do ticha. Má vlastní slova se vrací v ozvěně.

„Plná galerie, lidé mi gratulovali, fotili si to! Stále tomu nemohu uvěřit, Lenko, opravdu ne.“

Dotknu se štítku, který udává název obrazu. Studí. Stejně jako její ruce, když jsem je držela naposledy.

„Přeji si, abys tu byla se mnou. Ale ty tu jsi. Aspoň takhle.”

Nadechnu se, ale vzduch se mi zarazí v hrudi. Ticho se kolem mě stahuje jako smyčka, a proto mluvím dál.

„Víš,” pokračuji chvějícím se hlasem, „tento obraz je jediný, který jsem se bála vystavit. Všechny mé jizvy se zacelily, ale tahle je stále čerstvá. Stále krvácí.”

Kolena se mi třesou. Radši si sednu na nejbližší lavičku a dlaně křečovitě sevřu.

„Asi netušíš, proč jsem tam namalovala toho ptáčka, viď?” zeptám se, ale odpověď nepřijde. Malba mlčí, ale já slyším všechna nevyřčená slova.

„Když jsme byly malé, vzhlížela jsem k tobě,“ přiznám a teplá slza mi stéká po líci. „Byla jsi drobná. Menší než ostatní děti, vystrašená… Ale i tak jsi se nesla hrdě. Nikdy si je nenechala vidět slzy. A já se díky tobě nerozpadla jako domeček z karet. Ty jsi mi dodala kuráž. Díky tobě mi narostla křídla.”

Utřu si slzy dlaní a obejmu se rukama. Teď se nemůžu rozbít na milion kousíčků. Ne teď, když mám konečně odvahu přiznat to, co nikdy dříve.

„Je mi líto, že ty jsi to nedokázala,“ zašeptám do prázdna, „že jsi místo toho zalezla do skořápky, ve které jsi se dusila, až už nešlo jít dál. Ztrácela jsi se přede mnou den co den. A já s tím nedokázala nic udělat.”

Můj hlas se zlomí, hluboce se nadechnu, postavím se a popojdu k obrazu.

„Děti jsou také mláďata. Lidská, ale to je snad ještě horší. I když za námi nikdo nechodí s puškou v ruce, krutá slova a rány pěstmi bolí stejně. Tvá odvaha z tebe dělala to nejkrásnější z nich. Byla jsi mé nejkrásnější mládě. Omlouvám se, že se mi nepovedlo tě zachránit. Jako ty jsi kdysi zachránila mě. Protože já…“

Slzy mi brání vidět jasně, ale své dílo znám zpaměti. Naposled dám dívce polibek na líc a zašeptám: „To já jsem ten ptáček.“

Rozpláču se a jediným svědkem mi je obraz Když rostou křídla.