Střední průmyslová škola stavební, Ostrava,
příspěvková organizace

Procházím úzkou uličkou. Nad mou hlavou, v dáli na nočním nebi, září hvězdy. Změť budov tvoří rozsáhlé bludiště. Lidé si zde rádi přivydělávají tím, že ostatním berou mobily a peněženky. Ale je tu klid. Právě proto z těch všech míst vybrali tohle. Nikdo tu nemá moc co ztratit… Kdo? My. Říkáme si Zlomení.

Zahnu za roh a vejdu do pomlácených dveří s polámaným překladem. A ocitnu se v naprosté tmě. Pod nohama mi praská dřevěná podlaha pokrytá starými novinami. V kapse nahmatám baterku a rozsvítím. Pruh světla osvětlí čísi tvář. Leknu se a baterka mi vypadne z ruky. Uslyším tříštící se sklo. Ucítím dotek na rameni. Ze tmy se vynoří další ruka. Vezmu si červenou stuhu, kterou mi podává, a uvážu si ji kolem krku. Nic mi neudělají. Oni ne.

Za chvíli už sedím u stolu. V hlavě se mi stále vrací ta vzpomínka – zdá se dávná, i když je ze dneška.

Ráno jsem se zase probudila pozdě. Moc jsem nespala. Práce mám hodně, ať se hnu kam se hnu. Nikdy nebudu tak dobrá jako ostatní, pomyslím si. A můj šéf se mi to nezdráhá připomenout. Vidím ten jeho výraz. Slyším hřmot jeho slov. Cítím, jak napřahuje ruku, aby mě uhodil. A znovu. A znovu. A znovu. Stojí nade mnou jako velký, černý stín. Nestíhám to. Nestíhám, slyším svá slova. Bojím se odejít. Mám prázdný žaludek. Mám hlad. Nevzpomínám si, kdy jsem jedla něco jiného než chleba. Peníze mi vystačí sotva na starý byt na sídlišti. Celá se klepu. Hysterko, řeknu si. Můj příběh zdaleka není ten nejhorší odtud.

Když se podívám na všechny Zlomené kolem, přemýšlím. Zasloužila bych si dnes být vybraná?

Konečně jsme všichni. Ryba sedí naproti mě a upřeně se na mě dívá. Nemocný dneska vypadá obzvláště špatně. Jménem tady nikdo nikoho nezná. Všichni mají přezdívky. Každý by měl hned pochopit, proč tady jsou. Nit mých myšlenek přetrhne Veterán, který jako poslední vstoupil do místnosti. Všichni utichnou, ale jejich myšlenky ne. Jako bych je stále slyšela, jak jim rezonují v hlavě. Veterán vytáhne stříbrný revolver. Vycvakne bubínek a z kapsy vytáhne jeden náboj. Jen jeden. Jen jedna šance. Nabije ho do bubínku. Pak bubínek roztočí a zacvakne. Teď už nikdo neví, kde náboj je. Veterán pohladí hlaveň zbraně a přiloží si ho ke spánku. Cvak. Stiskne spoušť, ale náboj zůstal ve zbrani. Veterán tedy bude žít ve strachu z války a pomsty další týden. Další týden uslyší volání o pomoc svých mrtvých přátel… Ale má týden na to, aby se jeho stav zlepšil a jeho vzpomínky utišily a aby se již nevrátil do téhle kobky.

Předá revolver Sirotkovi. Sirotek je tu už dlouho. Déle než já. Smrt jeho blízkých ale čas spraví jen těžko. Bubínek revolveru se opět roztáčí. Cvak. Sirotek bude moct opět vyměnit květiny na hrobě svých rodičů i své milované… anebo třeba najde spřízněnou duši, která vyléčí jeho zlomené srdce.

Pak jsem tu já. Chyba. Můj příběh už znáte. Sirotek mi předá revolver. Protočím bubínek. Zacvaknu ho. Přiložím ke spánku. Pokud vystřelí, ani se to vlastně nedozvím. Neuslyším ani výstřel, který dostane mou duši z mého těla. Když zbraň nevypustí svůj jediný náboj, budu dál hladovět a moje kůže se obarví dalšími modřinami. Prst mi sjede po spoušti.

Pokud vystřelí… Byly to moje poslední myšlenky v tomto životě.