info@stav-ova.cz 
597 317 631
Tma.
Ticho, ve kterém jde slyšet jen pomyslný tlukot mrtvého srdce. Zvedám pomalu ruku a tlačím na desku před sebou, ta se ale ani nehne. Se zatnutými dlaněmi v pěst do ní začínám bušit. Shnilé dřevo pod ranami praská a na mě se začíná sypat vlhká hlína. Rozrážím rukou desku ještě více, takže mě za chvilku hlína už úplně pohltí. Cítím neskutečnou tíhu po celém těle, ale i tak se mi daří rukou drápat na povrch.
Na konečcích prstů ucítím chladný vzduch. Hrabu se na povrch ze tmy, z temného hrobu, který jsem už neměl nikdy opustit. Smrt mě uvolnila ze svého objetí, abych se mohl ještě jednou, naposledy, na chvíli, podívat na tento svět.
Konečně se mi nad hlavou rozprostře noční obloha. Hvězdy matně svítí přes temné mraky a měsíc, ve tvaru srpu, osvětluje šedým svitem městský hřbitov. Postavím se na nohy. Zamrznu s pohledem na náhrobní kámen s mým jménem, který ve mě vzbuzuje smutné vzpomínky na můj život. Ohlédnu se po ostatních hrobech. Všude svítí malinké plamínky svíček, vyjadřující lásku a zároveň smutek pozůstalých. Na mém hrobě je ale jen vyhořelá svíčka a uschlá kytice.
Do hlavy se mi vkrádají temné myšlenky, že na mě zapomněli, ale nemohu a nechci tomu uvěřit. Určitě se muselo něco stát, jinak by přece přišli. Musím se na ně podívat. Ujistit se, že jsou v pořádku, předtím než nastane den a budu se muset vrátit do svého světa.
Kulhajícím krokem procházím hřbitovem a při pohledu na plamínky u ostatních se cítím osaměle a zapomenut.
Dojdu k zrezivělé bráně a otevřu ji. Přede mnou se rozprostře noční předměstí. Procházím kolem oken krematoria a zahlédnu v nich svůj odraz. Hnijící maso na obličeji má nahnědlou barvu. Pár cárů vlasů slepené hlínou. Udělá se mi z toho pohledu zle, a tak se odvracím. Až teď si uvědomuju, co ze mě zbylo. Cítím, jak mě hniloba sžírá zevnitř. Jak se červi ve mě krmí mým masem. Tohle tělo mi už nepatří. To já jsem vetřelec.
Mířím tam, kde bydlí mojí blízcí. Cestou se vyhýbám světlu, aby mě nikdo neviděl. Smrt jde za mnou každým krokem. Dýchá mi na záda. Směje se mi, protože zná pravdu.
Stojím u plotu a dívám se na budovu, kde jsem bydlel. Pomalu jdu k rozsvícenému oknu a nahlédnu do něj.
Byli tam. Zapomněli.
Proto mě Smrt vrátila zpátky, abych viděl pravdu? Lituju toho, jak jsem žil. Padl jsem do nicoty. Začínám si vybavovat chyby, které už nevrátím. Co jsem udělal i neudělal. Co jsem řekl i neřekl. Co jsem neřekl jí. Vracím se tam, odkud jsem přišel. Do tmy. Zapomnění je skutečná smrt. To, že jsem zapomenut, je doopravdy můj konec.