Surrealisté hledali své pravé já ve snech, v psychickém automatismu, který uvolní matrix podvědomí ve chvíli, kdy jej nekontroluje EGO ani SUPEREGO. I Veronika zaznamenala svůj sen, svůj pohled do tmy…
ZÁZNAM SNU
Je to jako dívat se do tmy.
Sedím v autě. Vzadu, z nějakého důvodu, i když jsme tam jenom dvě; já a moje maminka. Na víčkách mám ještě stále vypálenou krajinu prolitou sluncem, pestrou, jako by se umělci rozlily barvy. Škoda, že už jsme z ní odjeli pryč.
Jsme v autě, jen já a moje maminka; dívám ven z okénka, mamka řídí. Auto uhání a stébla trávy se začnou hýbat o něco rychleji. Tělem se mi prolije vlna znepokojení; nebo bych ji alespoň v tuto chvíli měla pocítit. Podívám se dopředu, proč jsme přidali. Nebe se obarvilo rudě a ozářil jej oheň; sotva chápu, co se děje, ale nebojím se. Mé emoce jsou otupělé, rozlévá se mnou jen podivný, hřejivý pocit nicotnosti. Přímo na nás, na čelní sklo, letí auto, černé a sežehnuté plameny, vymrštěné do vzduchu neznámou silou. Naše auto se smykem vymrští vlevo a těsně se vyhne srážce. Slyším, jak se spálená hmota dře o asfalt. Co se stalo? Mluvím, ale svůj hlas slyším jenom já. Co se děje? Cítím jakoby nejistotu, která je mi hned uzmuta, spálena pocitem nicotnosti, stejně jako předtím, stejně jako to auto…
Nezastavujeme. Další auta dopadají na silnici jako meteory; kličkujeme, je to jako slalom, vždy stihnou jen odřít lak…
Při dalším prudkém manévru sletím na druhou stranu auta. Místo tvrdého nárazu se však nečekaně zastavím o něčí bok. Vzhlédnu. Kdo je to? Pak mi to dojde. V tom autě jsme od začátku nebyly samy. Podívám se na něj bezradnýma očima, chci mu vše řict; vím, že mě neuslyší.
To, co se objevilo na jeho tváři, si má mysl spojovala s úšklebkem; já ale věděla, že se mýlí. Jeho ruka mě pevně objala. Strach a bezmoc, které by mě stáhly ke dnu, se vypařily; ne, ony nikdy nepřišly.
Obloha byla opět modrá a auto zpomalilo, až úplně zastavilo u krajnice. Neváhám ani na okamžik a deru se ven. Mé plíce náplní čerstvý vzduch, v němž není ani náznak kouře, ani jediná stopa po předchozím děsu. Oddychnu si když vidím, že maminka je v pořádku. Obrátím se zpět k autu, abych zkontrolovala posledního cestujícího. Sedadlo je prázdné. Maminčiny káravé oči a něžný úsměv mi říkají jen jedno; byly jsme tam jenom dvě. V žilách mi vře krev. Nechápu to. Snažím se vzpomenout, na cokoli; kdo to byl nebo na jeho tvář; alespoň ten úsměv, ale…
Je to jako dívat se do tmy.