Celý život jsem vzhlížela vstříc hvězdám. Když se mi nedařilo, vždy mi svým jasem dávaly najevo, že vše bude nakonec v pořádku. Když jsem uléhala ke spánku, ony byly to, co jsem jako poslední spatřila, než jsem utekla do říše snů. Staly se mou největší oporou a vždy při mně stály, když ostatní ne.

Teď jsem odsouzena vidět pouze temnotu.

Bloudím světem, kam se mi zlíbí. Je jedno, jestli jsem v lese, zdolávám hory, nebo hledím za obzor a poslouchám moře, které se zoufale snaží zbořit skály útesů. Vše má stejnou paletu barev – melancholickou černou, dusící černou, nejtemnější černou, černou a stále jen další černou.

To by nebyl pěkný obraz, proletí mi hlavou a já pozvednu koutek svých úst v úšklebku.

Když si vzpomenu, jak vypadala zeleň lesních trav, je až ironické, jak se můj svět dokázal během pár měsíců změnit. Má plátna vždy překypovala pozitivními tóny. Odstíny zelené, světle hnědé a žluté se objevovaly na malbách zobrazujících lesy.

Ruku zatnu v pěst. Na dlaních pocítím své polámané prsty. Stále to je pro mě nezvyk. Má jediná vzpomínka na to, co kdysi bylo, ale štětce v nich už neudržím. Umělkyně, která přišla o schopnost tvořit. Současnost je pro mě plná ironií.

Zasměju se, ale vyjde ze mě jen přidušený zlomený zvuk, který je smíchu vzdálený. Mám vůbec současnost? Pocítím v této temnotě štěstí?

Nejsem jako mrtvá předurčena nechat se sžírat nicotou a tíhou viny?

Pomalu se posadím a na mých dlaních mě zašimrá tráva. Fyzické vjemy se zoufale snaží naplnit prázdnotu, která se mi pomalu začíná šířit duší. Položím si dlaň na srdce – tedy na místo, kde kdysi bylo. Přísahám, že i kdybych neměla, něco tam stále cítím. Poslední zbytky shořelé naděje? Nebo snad lítost nad vším, čím jsem mohla být?

Najednou vnímám změnu. Něco se děje. Temnota kolem nečekaně nabere jiného rázu. Je jemnější, čiřejší a konejšivější. Vítej, dítě mé, zpívá. Už se nemusíš ničeho bát.

Někdo zemřel a je do nového domova vítán.

Slyším, jak si ostatní duše začínají špitat. Zvuk ticho snadno přeruší a já sama vím, že vidět nemusím, aby mi došlo, že sem přišel někdo neočekávaný. Někdo, který ve svém životě zářil tak oslnivě, že by věčnou temnotu snadno zničil a ostatním by byl majákem jako jedna z hvězd.

Stejně jak slibovali mě. Jenže já už těmto báchorkám nevěřím.

Začnou se ke mně přibližovat kroky. Na zemřelého až příliš sebejisté a ladné. Zároveň takové zvláštní. Jakoby někdo, kdo se rád skrývá, chtěl být právě teď viděn. Ne. Slyšen.

Stačí mi setinu, než mi dojde, s kým mám tu čest.

Prudce se otočím a neznámý se zastaví. Došlo mu, že oběť svého vraha pozná vždycky.